Hodinář

Byl to prostý muž a vedl jednoduchý život. Každé ráno se budil za úsvitu, posadil se na posteli a zívl si. Oblékl si svůj starý hnědý kabát, nasadil si svůj starý hnědý klobouk, po sténajících schodech vyšel z pokoje a vydal se na svou ranní procházku. Pomalým krokem se pohupoval po probouzejících se ulicích, jeho stín táhlý a modravý. Chladným vzduchem se neslo štěbetání ptáků usazených kdesi v temných korunách líp, hledajících snídani v orosené trávě. Světla lamp stále slabě jiskřila, okna domů nehybně spala.

Na světě byl v tu chvíli úplně sám, malinký mezi srdcovitým listím, neúprosným zborem ptáků, záhadným šramocením všude okolo. Šumění vln jej lákalo dál.

Na nábřeží našel včerejší noviny, posadil se na lavičku a pročítal je. Jeden článek pojednával o nevídané situaci v zahraničí, další o průlomu v medicíně. Přísahal by, že už je někdy četl.

Zalistoval na stranu s parte. V poslední době často četl o úmrtí slavných, o tom, jak jich přibývalo. Novináři se vyptávali jejich rodin, brodily se jich minulostí, esejisté spekulovali o ceně slávy, čtenáři je odsuzovali za zahození daru věčnosti. Stařec věděl, jak moc se všichni mýlili. On, a další v jeho oboru, věděli lépe než ostatní, že smrtí jej a jej přibývalo. Ještě pamatoval čas, kdy se každému zesnulému dostalo místo v novinách, kdy svůj úmysl ohlásili, hájili, umírali v blescích fotoaparátů. Teď měli alespoň klid.

Noviny vrátil tam, kde je našel. Zahlédl se přes zelenou řeku na druhý břeh. Katedrála se tyčila od řádících vln k růžovému nebi. Jednolitě šedá, v kameni se prolínaly vlnky a ostré šipky, tenoučké sloupky a oblouky, z nichž vystupovali postavy a zvířata, lodě, letadla, celá města. Pamatoval si, když byla teprve jedním blokem kamene. Rád by si vzpomněl na nábřeží bez ní. Bez paprsků slunce, které se noří do vody a vyskakují zpět k špičkám jejích věží.

Zahleděl se do nebe tak, že viděl jen modrající kupoli a cestující duhové obláčky. Viděl v nich králíčky, draky, koně. A hlavně viděl huňatá, měnící se oblaka, která nic neznamenala. Pozoroval holuby a smál se sám sobě, jak jim stále zapomíná přinést nějaký chléb.

Když se Slunce usadilo na obloze, zamířil rušnými ulicemi zpátky domů. Cestu by zvládl i poslepu. Míjel stále ty stejné tváře na jejich stále stejných cestách do práce, domů, za zábavou, div neprošlapali do chodíku důlky. Jejich nekonečné životy jako krátké dny. Zastavil se v tom stejném pekařství a pozdravil těmi stejnými slovy a jako vždy na něj čekal jeho povidlový koláč.

Když se vrátil domů, svlékl si svůj starý kabát a hnědý klobouk, a otočil cedulku na dveřích tak, aby ven hlásila OTEVŘENO.

Ještě než přišel první zákazník, uvařil si čaj, a pak si s hrníčkem sedl za pultík a čekal, poslouchaje tikot hodin, znící jako bubeník bez rytmu. Všechny byly sice natažené, a plné rozmazlených koleček a šroubků a pružinek, jenže žádné nebyly správně seřízené, a tak tady, v malém hodinářství na rohu zapadlé uličky, nikdo nikdy nevěděl, kolik je hodin.

Stařeček očima přelétl vitríny, police a stěny plné různých hodin a hodinek, kukaček i budíků. Za ta léta se mu do paměti vryla celá ta paleta mahagonu, skla, zlata. Všechno teď vonělo čajem a tím, čím voní jen věci po babičkách a prababičkách.

Jeho pohled se zas a znova vracel k budíku na jeho stole. Byl ošuntělý, ale stále stříbrný, se škrábanci na skleněném sklíčku, za kterým se schovával vybledlý ciferník. Nehybný, tichounký, se zrezivělým strojkem a ohnutými ručičkami. Ale přesto, i když všechny ty další mu patřily, jenom tohle byly skutečně Jeho Hodiny, a on je měl rád pořád na očích, a když ne, stále na ně musel myslet - hlavně na to, kdy asi přijde čas je natáhnout.

Na prosklených dveřích visel zvoneček, a jak zacinkal, vešla slečna v červeném svetru, líčky růžovými větrem a unavenýma očima.

„Dobrý den,“ řekla „chtěla bych si koupit hodinky.“

A on jí ukázal spoustu hodinek, a každé vychvaloval a předváděl, jako rodič pyšný na své dítě, a ona se vždy pousmála, a on poznal, že byla jednou z těch, které podoba Jejich Hodin příliš nezajímá. Přesto se snažil, aby si vybrala ty správné - koneckonců to bylo jeho řemeslo.

“Nějaké malé, kapesní, neponesu je domů.”

Vždy měla oči jen pro ty, které jí zrovna ukázal, jen dokud jí neukázal ty další. Nakonec si vybrala jedny malé, jemné, mosazné s řemínkem z hnědé kůže. Zajíkla se, když jí kolem zápěstí padly jako ulité.

„Tyhle? Jste si jistá?“ zeptal se. A ona si byla jistá.

Dívala se, jak vrásčité ruce odkryly hodinový strojek a postupně prošetřovaly každé ozubené kolečko. Stařík byl zase v rozpacích. Tuhle práci dělal už od nepaměti, ale byla stále tak těžká jako poprvé. Prohlížel si žmolky na svetru zákaznice. Její prsty si pohrávaly se zlatým prstenem, pokaždé jej sundaly, otočily s ním, vrátily jej na místo, sundaly, otočily… Ale co měl dělat! Na dveřích přece stálo: Bez otázek se postarám o vás i vaše hodinky! A nebylo to snad poselství jeho řemesla: neptej se, nesuď, nepřesvědčuj? Ne, to by nikdy neudělal. Nadevše rozuměl. Každému z nich, jejich rozpačitým očím, jejich konečnému rozhodnutí. Nezahazovali dar - našli cestu ven. Chtěl je obejmout, chtěl je na chvíli poznat! Mlčel. Jeho soucitem byly jeho hodiny.

Přidal do strojku malé, blyštící se kolečko.

“Na jak dlouho si je přejete natáhnout?”

“Co nejdřív!” vypískla “Klidně hned teď! Prosím,” její hlas se chvěl mezi řvem a pláčem.

Nadechl se, ale slova z něj nevyšla.

„Děkuji,“ řekla, když jí hodinky podal, a on věděl, že to bylo to nejupřímnější poděkování. Dala mu nepopsanou obálku, váhavě se naklonila, políbila jej na tvář a vyběhla na ulici. Přemýšlel, kdy jí asi uvidí v novinách. Brzo. S těžkým srdcem obálku otevřel a vyndal tlustý stoh bankovek. Někomu se jistě budou hodit. Vytáhl i složený list papíru. Nesnášel to. Nesnášel, když mu lidé nechávali dopisy na rozloučenou. Neměli snad nikoho jiného než cizího starce?

Peníze strčil do kasy a zbytek hodil do koše. Zasloužíš sis skutečný odpočinek, úplný odchod. Když se chtěl napít, rty mu smočil studený čaj. Zklamaný jej šel ohřát.

Vzpomínky na dobu před tím malým hodinářstvím se pomalu vytrácely a nezbyly z nich než špinavé cáry vlající ve větru zapomnění. Byl velmi mladý, když jeho mistr natáhl Své Hodiny, obra s kyvadly a lvími packami, a on po něm hodinářství zdědil. Býval pyšný, hrdý, a rád se o svém řemeslu hádal. Teď chtěl, ale nemohl. Neměl sílu, neměl, co by řekl.

Život je nekonečný, ale ne nekonečně krásný, říkával. Jako jediné stvoření jsme požehnáni věčností, a proto si sami musíme stvořit zázrak smrti. Jako jediné stvoření jsme prokleti nutností volby. Velká slova byla k ničemu. Pravdou bylo: všichni dělají to stejné, nikdo nedělá nic. Všechno znám a všechno bolí a nudím se a chci pryč.

A tak stařec popíjel horký čaj a čekal na šepot zvonku.

Když se poslední sluneční paprsky vytratily z ulic a oblaka se proměnila v inkoustovou kaňku, otočil cedulku na dveřích a zamknul. Otevřel okénko a nadechl se chladné noci. Uvařil si skromnou večeři. Když byl čas jít spát, vzal do náručí Svoje Hodiny a po vrzajících schodech se odebral do ložnice. Ležel ve tmě, obklopen tisíci umělými světluškami za okny jiných domů a v rukách pouličních lamp. Budík položil na noční stolek tak, aby na něj viděl, zatímco usínal. Nevydal ani hlásku, ručičky stály na místě a on zíral do mrtvých očí ciferníku.

Lákala jej představa tichého tikání a líného poskakování těch starých ručiček. Žaludek se mu vždy sevřel a zalapal po dechu. Nebojím se, opakoval, já se přece nebojím. A to byla pravda. Těšil se, až bude čas je natáhnout. Pak nezbyde než čekat. Obsluhovat zákazníky jako obvykle. Chodit na nábřeží. A taky chtěl těm holubům přinést nějaký chleba… Život si zařádil tak, jak ho měl rád, a jeho bezchybnosti měl až po krk.

29.2.2024.